o tom, jak běh změnil můj vztah ke sportu

Dnes jsem dal 5 koleček na Kuchajdě za 43 a půl minuty, tedy průměr 5:45 min na km. Na začátek roku to nebylo špatné. Čekal jsem horší čas, protože od narození Domininky v létě jsem spíše běhal kolem ní, než kolem místního jezera.

Běhat jsem začal před dvěma roky Přesně 2. března 2009. Jednou z prvních motivací bylo zúčastnit se běhu Děvín-Bratislava. Tehdy nebylo moc času na přípravu, zhruba měsíc. Za ten čas jsem naběhal něco málo přes 70 km a postupně se zlepšil ze 7 min. na km na 5:45. S tímto průměrem, mimochodem stejným jako dnešní trénink, jsem běžel svůj první oficiální závod. Byla to úžasná zkušenost. Masový běh je velký zážitek, protože při něm zažijete pocity, které se nedají srovnat například s kolektivními sporty. V nich stojíte proti soupeři a bojujete o vítězství. Při masovém běhu naopak všichni běží společně, stejným směrem a proti vám stojí jen cílová páska, která se neustále přibližuje.
Přiznávám, že jsem hodně soutěživý typ a od malička jsem rád sportoval, i když jsem nebyl dvakrát atletický typ. Hrával jsem tenis, volejbal, basketbal, občas fotbal, ve škole i hokej. Ten mi vůbec nešel, ale s o to větším zápalem jsem ho hrál. Chodívali jsme z gymplu v zimě na nedaleký zimní stadión. Nesnášel jsem prohry a pocity, že je někdo lepší. Jednou mi kamarád vzal puk a já jsem ho narazil na mantinel s úmyslem ho zranit. Bylo štěstí, že se mu nic vážnějšího nestalo. Občas jsem prostě při sportu zakoušel záchvaty zuřivosti a vztekal se na sebe nebo na vlastní spoluhráče, když nám to nešlo.

Ty časy jsou už naštěstí pryč. I díky běhu. Na něm jsem poznal, co to znamená, když mají všichni sportovci stejný cíl. Cíl. A nejen to. Běh dává člověku úžasnou svobodu a skvěle pročistí hlavu. Doporučoval bych ho všem, kteří ztrácejí čas četbou knih o pozitivním myšlení.